Asijská kinematografie tvoří velmi osobitou oblast vizuálního umění, jehož mnohovrstevný jazyk v jemných nuancí odráží všechna společenská, kulturní ale i filozofická specifika tohoto okruhu, a to v rozličných formách. Korejský režisér Kim-Ki-Duk (u nás byl uveden např. OSTROV, snímek POBŘEŽNÍ HLÍDKA získal cenu na Karlovarském festivalu) zvolil pro svůj již devátý snímek velmi lyrickou polohu, jejíž téměř statickou meditativností proplouvá sled čtyř ročních období jakožto metaforické vyjádření lidského života a v budhistickém chápání nekonečný cyklus koloběhu zrození a smrti.

V souladu s názvem je snímek členěn do pěti obrazů, kterými se prolíná takřka statický život  mistra a jeho učně v malém buddhistickém klášteře ukotveném na hladině horského jezera. Snad až symptomatická nedějovost a relativně plynoucí pojem času nachází téměř neznatelný rytmus v obměně přírodních cyklů, střídajících se dnech, každodenní modlitbě a opakujících se úkonech, drobných epizodách, jimiž prostupuje pocit vyrovnanosti a sounáležitosti se světem, umně skrytý za zdánlivou masku monotónnosti. Právě tento fakt je v druhém plánu vyrovnán spletitou rovinou symbolů a odkazů často vycházejících právě z buddhistické tradice (přiřazení kohouta, hada, kočky a štěněte k jednotlivým ročním dobám). Každé z ročních období přináší důležitou lekci v lidském životě. Jaro symbolizuje nevinnost, poznávání světa kolem sebe. Mladý učeň zakouší první životní lekci, když žábě, hadu a rybě přiváže k tělu kámen a následně je potrestán svým mistrem se rčením, že pokud pouze jeden živočich zemře, ponese si kámen už navždy ve svém srdci. Léto je touha a vášeň a mladý mnich odchází s dívkou, která strávila krátký čas v přístřeší kláštera na jezeře. Podzim je bilance, uvědomění si vlastních činů a možné poučení se z nich. Nyní již dospělý žák se vrací ke svému mistru zatížen násilným činem spáchaným ze žárlivosti; přijímá odpovědnost a činí pokání. Zima je návratem ztraceného syna. Učeň zaujímá místo zesnuvšího mistra a podobně jako on nachází vnitřní vyrovnanost a harmonii, smír se sebou samým a dochází k pochopení, že onen kámen provinění životního údělu již navždy ponese v srdci. Nadcházející jaro přináší výchovu nového učně a tím se zdánlivá linearita lidského konání snímku vrací v jeho závěru na opětovný začátek a uzavírá kruh, podobně jako had Uroboros polykající vlastní ocas. 

Smysl pro drobné, někdy až komické detaily a situace pomáhá udržet snímek daleko od roviny prázdného filozofování. Kim-Ki-Duk pracuje se všemi aspekty filmového jazyka velmi citlivě a pod jeho vedením získává konečný výsledek podobou lyrické básně, jejíž síla spočívá nejen v úspornosti a téměř minimalistických hereckých výkonech. Tam, kde docházejí slova (která skutečně stěžejní roli nehrají), nastupuje nenápadná vizuální symbolika zaobalená do gest, předmětů, obrazů či pohybů (had jako symbol vyrovnanosti nebo kohout jako znak vášně a touhy). Také v případě tohoto snímku platí asijská filmová estetika za vyhlášený pojem. Ovšem tentokrát nedosahuje kontrastivní a téměř nadpozemské zasněnosti a odtažitosti velkých „spektáklů“ typu TYGR A DRAK, ale s velmi vytříbeným vkusem servíruje tu civilní, jinde takřka dech beroucí panoramata horské přírody, drobné statické záběry libující si v detailu apod. Také v tomto ohledu je vizuální poloha zcela podřízena přemýšlivému rozměru, jímž se celý snímek na ploše téměř dvou hodin vyznačuje a každý záběr zaujímá významné místo s mnohdy silnou výpovědní hodnotou. 

JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA … A JARO se pod taktovkou Kim Ki-Duka zhmotňuje   v lyrickou meditaci nad povahou lidského života vyznačující se lehkostí stylu a příjemným nepatetizujícím odstupem. Žádný z aspektů snímku není upřednostněn, ale ve vyrovnané koexistenci, podobně jako mnich smířený se svým životem v samotném závěru, stoupají po strmém svahu, aby se na jeho vrcholu staly dokonale provázaným symbolem.